Atrium na Žižkově

O Atriu

Někdy je tu slyšet klavír, jindy varhany. Někdy se tu zpívá a jindy sem lidé chodí na výstavy. Atrium je jedinečné kulturní centrum na pražském Žižkově, které se skrývá mezi bytovými domy kousíček od žižkovské věže a Olšanského náměstí. V zrekonstruované barokní kapli se pořádají koncerty vážné hudby i jazzu, v galerii vystavují významní soudobí výtvarníci a v bistru se zahrádkou se vaří káva.

Atrium se poprvé otevřelo už v roce 1984 a stalo se tradičním místem žižkovského kulturního života. V poslední době se zde pořádají i komunitní akce a zahrada se proměnila v oblíbené místo odpočinku. Od roku 2016 se v kapli uzavírají i sňatky.

Atrium Žižkov spravuje příspěvková organizace Za trojku, kterou zřizuje městská část Praha 3.

Historie stavby

Nejdůležitější a nejzajímavější část Atria Žižkov představuje raně barokní kaple, jejíž výstavba úzce souvisela s morovými epidemie, které postihly Prahu v letech 1680, 1713, 1715 a 1716. Tehdy obec Nového města pražského založila poblíž dnes již zaniklé vesnice Volšan morový hřbitov. V jeho středu vyrostla mezi lety 1717 a 1719 barokní kaple, která dnes slouží jako koncertní síň.

Stavbu podporoval tehdejší novoměstský primátor Jan František Krusius z Krausenberka, na což upomíná nápis nad vchodem do kaple. Jméno stavitele neznáme, ale čisté slohové utváření stavby napovídá, že autorem a stavitelem mohl být zkušený pracovník z dílny některého z velkých mistrů pražského baroka. Kostelík, patřící tehdy pod správu fary u sv. Jindřicha, stál osamoceně. Stezka, která vedla kolem hřbitova a kostela, spojovala obce vinohradskou a libeňskou s obcí žižkovskou. Protože procesí a pouti se zde konaly v neděli po svátku Nalezení a Povýšení sv. Kříže, lidé kapli nazývali kostelem Povýšení sv. Kříže.

Kaple si brzy získala mezi obyvateli velikou oblibu a proto už v roce 1726 povolil magistrát zřízení pustevny pro příslušníka řádu Ivanitů. O tři roky později byla pustevna stavebně rozšířena a ubytoval se zde kaplan a následně kostelník. V téhle podobě se památka dochovala až do počátku šedesátých let dvacátého století.

Areál se roku 1726 rozšířil o roubenou studnu a v roce 1753 přibyla na hřbitově kaple Bolestné Panny Marie, která sloužila i jako kaple umrlčí.

Když do Prahy roku 1757 vpadla pruská vojska, poškodila i kostelík a byt kaplana. Trvalo dlouho, než se stavba dočkala potřebných oprav. V roce 1784, kdy došlo k novému rozdělování farních obvodů, se kostel stal prvním farním kostelem žižkovským, neodvislým od farnosti sv. Jindřicha. Svou funkci plnil až do roku 1839, kdy byl guberniálním dekretem pro stavební závady a nepříznivou polohu zrušen a farnost přenesena ke kostelu sv. Rocha na Olšanech. Dekretem z ledna 1843 arcibiskupská konzistoř zastavila v kostele všechny úkony.

V dalších letech opuštěný kostel chátral natolik, že se plánovala jeho demolice. Fara měla být opuštěna. Na hřbitově se přestalo pohřbívat a tak i kaple Bolestné Panny Marie ztratila svou funkci a v roce 1890 byla zbořena. Na jejím místě prochází nyní Čajkovského ulice.

O rekonstrukci kostelíka uvažoval už v roce 1887 stavební rada Krch. K opravě však pro nedostatek finančních prostředků nedošlo a peníze se nenašly ani po roce 1906, kdy se na žádost arcibiskupské konzistoře městský stavební úřad stavem kostelíka znovu zabýval. Z kostela se tehdy odstranily všechny cenné věci a stavba další desetiletí sloužila jako skladiště. Budovu fary obývali nájemníci z řad žižkovské chudiny a na zrušeném hřbitově vznikla zelinářská zahrada.

Další pokus o záchranu raně barokní památky provedl odbor výstavby tehdejšího ONV Praha 3 v roce 1961. Hodlal v rámci akce Z uskutečnit rekonstrukční práce a získat tak prostor pro veřejné schůze občanů a menší kulturní pořady. Realizaci takto pojaté rekonstrukce zabránil opět nedostatek financí.

V roce 1962 se přistoupilo k demolici fary, která už byla v havarijním stavu a ohrožovala bezpečnost lidí. Společně s farou šla k zemi i sakristie, zůstaly jen východní a jižní obvodové zdi. Nadále pokračovala zkáza celého areálu.

Reálná šance zachránit kostelík se objevila na počátku 70. let, kdy město zahájilo projekční práce na celkové přestavbě Žižkova. Vedoucí architekti ve své koncepci označili kostel za součást městské vybavenosti a rekonstrukce stavby měla zajistit kulturní zařízení splňující i náročné požadavky. Vypracováním projektu byl stejně jako v 60. letech pověřen Ing. arch. Jaroslav Koreček (SÚRPMO), jeho projekt později doplnil arch. Ivo Bílý. V roce 1977 se konečně začalo něco dít a rekonstrukci zahájily zabezpečovací práce. Náročný projekt záchrany se protáhl na 7 let.

Rekonstrukce dala Žižkovu koncertní sál pro 120 návštěvníků. K baroknímu základu přibyla moderní přístavba, v jejímž východním křídle je výstavní síň. Uprostřed objektu vzniklo malé čtvercové atrium a na místě bývalé roubené studny kašna v podobě mušle (dílo J. Vikové a P. Orieška). Plastika Sedící dívka před vchodem do objektu je dílem akademického sochaře J. Bartoše. Vitráže ve výstavní síni vytvořila E. Rožátové. Ta je také autorkou mozaiky, která do roku 2007 zdobila čelní stěnu pódia koncertního sálu v místech, kde býval presbytář. Rok 2007 byl zlomový, protože přinesl i modernizaci osvětlovacího systému. Zároveň se podařilo navrátit interiér kostela do původní raně barokní podoby, v jaké ho můžete vidět i dnes.

 

Dokumenty