Atrium na Žižkově

Nejkrásnější místo na světě? Je to ostrov v tichomoří,zasněžené pláně Antarktidy, Disneyland v Anaheimu nebo jen zahrada na vaší chalupě? Je to váš rodný dům? Město kam jste se přestěhoval?  A jak si takové místo představuje emigrant žijící většinu života v zahraničí, odsouzený ve věznici, děti z dětského domova nebo klienti domova seniorů? A není takovým nejkrásnějším místem na světě náhodou Žižkov?

Výstava připravovaná pro prostor galerie Atrium má nabídnout netradiční pohled na téma “místa”, jeho významu v našem životě a také na to, jak odlišně si každý představuje “nejkrásnější místo na světě.” Autoři výstavy  téma aktualizují spojením s organizacemi, které zastupují nejrůznější sociální, lidsko – právní nebo kulturní organizace. Právě téma zpracované obyvateli nebo klienty Domovů pro seniory, centra pro lidi bez domova nebo center pro integraci cizinců mají nejenom aktivizovat, ale ve výsledku také představit nejrůznější podoby míst, které jsou označované za “nejkrásnější místa na světě”. Výsledkem má být interaktivní projekt – výstava, která představí přehledy nejkrásnějších míst světa stejně jako místa, která vyberou lidé žijící v komplikované životní situaci a také kdokoliv, kdo na výstavu zavítá.

Do výstavního projektu se může zapojit každý. Najděte své “nejkrásnější místo na světě” a jeho popis nám pošlete. Váš popis bude zařazený mezi výpovědi ostatních a stane se součástí výstavy! Jak na to? Veškeré informace najdete ZDE.

Mor ani covid kulturu nezastaví

Původní hřbitovní kostel vyrostl během morové rány na počátku 18. století. Přečkal dodnes a pořádají se zde kulturní akce. Výstavní projekt pro jednoho návštěvníka_ci vám představí historii Atria a jeho okolí. Pandemic friendly.

I v těžkých časech vznikají nové věci. Atrium je toho důkazem. Původní hřbitovní kostel vyrostl za pražskými hradbami během morové rány na počátku osmnáctého století. Přečkal dodnes a pořádají se zde kulturní akce. Protože nemůžeme otevřít plánovanou interaktivní výstavu pro školy, rozhodli jsme se využít výstavní sál Atria jinak. Představíme vám historii jedinečné barokní stavby, kterou dnes obklopuje zahrada a obytné domy. Projděte si s námi časovou osu s ilustracemi, fotografiemi i objekty. Dozvíte se zajímavosti a poznáte opomíjenou pražskou památku.

Otevírací doba: po – ne / 10:00 – 19:00

Vstup zdarma

Komorní projekt českého výtvarníka Michala Škody vznikl na míru Galerii Atrium a ideově vychází z pojmu „nemísta“ francouzského antropologa Marca Augého. Škoda do výstavy zakomponoval kresby objekty i fotografie, autenticky tak přiblížil umělecké vidění a podání světa. Škodova NE/MÍSTA mají specifické vizuální kvality a sugestivní atmosféru. Jsou zbaveny identity, nikoliv však individuality. Nejsou to místa sdružování, naopak jsou to místa kontemplativní samoty a pozitivního prázdna. Výstavu zahájí kurátorka Silvia L. Čúzyová společně s autorem.

Vstup zdarma

Výstava známé české vizuální umělkyně a performerky Veroniky Bromové reaguje na aktuální téma pandemie covid-19 a vyhlášení nouzového stavu. Autorka se ve své instalaci nazvané výmluvně DIVNÝ JARO zajímá o narušený vztah člověka a přírody na pozadí ekologických, duchovních a systémových proměn, které se kvůli pandemii zrychlují. Varující mementa tu prostupují divákem Bromová metodami blízkými šamanství a rituálu hledá paralely mezi viditelnými projevy zdraví a nemoci na nalezených přírodninách i lidském těle. Klade je do vzájemných souvislostí, jejichž významy však nechává otevřené. Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Tvary a kompoziční sestavy sochařských objektů a instalací Kryštofa Kaplana jsou dost často výsledky tvůrčího zacházení s elementárními fyzikálními zákonitostmi. Již v raném souboru Mizení (2013) jsme se setkali s kombinacemi reálných objektů a jejich odlitků, jednoduchými mechanismy se srozumitelnou expresivní výpovědí. Podobné tvarosloví autor použil v site specific instalaci Memento 1618–2018 vytvořené pro město Slaný. Prostřednictvím sochařských konstrukcí poukazoval k pohnutým událostem místa z období třicetileté války. Odlišnou formu použil v souboru Okna, prezentovaném letos v prostorách Centra současného umění DOX v rámci vlastní výstavy Tenze. Výraz souboru spočíval v plastickém působení velkoformátových tvarů, opět vytvořených na základě jednoduchých mechanických zákonů. Obdobně v sochařské instalaci pro broumovský klášter, inspirované architektonickými formami Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferových, Kaplan pracoval invenčně ve velkém měřítku s plasticitou prostřednictvím základních fyzikálních daností práce s materií. Do výrazového prostoru mezi oběma uvedenými typy děl náleží soubory pro výstavy Velké sklo a DOOM, v nichž kromě materiálové exprese důležitou roli sehrála kombinace principů páky, kladky a formy kola.

Výrazným charakteristickým prvkem prací Kryštofa Kaplana je vizuálně účinná kombinace rámu / podpůrné konstrukce a organičnosti tělesného charakteru – pevnosti a měkkosti. Ilustrativním příkladem je site specific objekt pro nádraží Bubny, vytvořený v roce 2017 v rámci výtvarných intervencí Vrstvy paměti, věnovaných historické i současné rovině problematiky xenofobie. Podpůrné kovové je zde v kontrastu s postupně se rozpadajícím „organickým“. Významuplné situace materiálů a mechanismů jsou tedy vymezeny pevnou strukturou. Je vytvořen prostor pro možnost procesu. Taková konstrukční zázemí se ale mohou stát rizikem, simulacemi pastí. Tematizují hraniční situace, které ovšem nemusí být realizovány, a mohou tak setrvávat v konstantní tenzi.

Také v souboru prostorových a nástěnných objektů pro Atrium Žižkov Kaplan pracuje s mechanickými principy páky a kladky, které spoluformují významuplný tvar. Nově přidává rovinu generování výsledné formy fyzikálně-chemickým procesem. Cíleně a současně experimentálně tak zachází s vizuální metaforickou řečí implicitně přítomné funkce. Používá fyzikální zákonitosti a procesy mechaniky, je proto logické, že výsledný objekt má vlastně velmi přirozený charakter i vzhled. Rámující konstrukce nesou orgánové tvary/nádoby z měděného plechu, jejichž finální podobu spoluvytvořila vnitřní expanzivní síla. Stav napětí byl završen.

Kryštof Kaplan jednoznačně vytváří psychologicky účinné sestavy, aniž by předem vkládal do procesu vlastní významy. Nerealizuje subjektivní záměr, pouze vypovídá o přítomnosti objektivních zákonitostí, jež lze převést do abstraktního zápisu funkce. Umožňuje ale současně, aby se fyzikální zákonitosti vymanily ze své materiálové funkčnosti a staly se podnětnými nosiči významů projektovaných samotným divákem.

Kaplanovy vystavené objekty vypovídají o jednotlivém i obecném, o fyzice i fyziku přesahujícím. Metaforicky tak odkazují k Aristotelově spisu Metafyzika, sepsaném po Fyzice a interpretujícím nehmotné skutečnosti. Uvažujícím o jsoucnu – o obecném a první podstatě – a fyziku nahlížejícím jako druh moudrosti.

Kryštof Kaplan (nar. 1987) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích (2002–2006), v letech 2008–2013 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze – ateliér Socha 2 (škola J. Zeithammla), kde následně v letech 2015–2017 působil jako asistent. Samostatně vystavuje od roku 2015: Velké sklo, Výklady AXA v Praze; Dům smíření, Baptistická modlitebna Na Topolce v Praze a DOOM – Kabinet T ve Zlíně (obě výstavy 2016); site specific instalace Memento 1618–2018, Slaný (2018) a letos Sochařská posilovna v Pragovka Gallery, TENZE v Centru současného umění DOX v Praze a exteriérová instalace Okna pro Atrium Žižkov. Roku 2008 spoluzaložil kapelu Vložte kočku, která získala o tři roky později první místo na festivalu Malá Alternativa, roku 2013 byla nominována na cenu Anděl, v následujícím roce tuto cenu obdržela v kategorii elektronická hudba a letos byla nominována na Českého lva v kategorii hudba. Úspěšně působí i v rámci hudební dvojice Kaplan Bros. (s bratrem Cyrilem).

Portfolio: www.works.io/krystof-kaplan

Text: Iva Mladičová

Pořádá příspěvková organizace Za Trojku. Vstup zdarma.

Výstava potrvá od 20. 12. 2019 do 9. 2. 2020.

Více informací a termín komentované prohlídky naleznete na  www.atriumzizkov.cz

Iluze náhody a cesta intuice 

Jiří Matějů patří mezi solitérní autory, jejichž dílo nelze jednoznačně zařadit, ani generačně, ani podle předem stanovených estetických kategorií či norem. Autor vnímá obraz jako vysoce komplexní médium, které svou povahou vytváří závažnou „vizuální událost“. Něco, co se doslova „děje“ divákovi před očima. Co vyjevuje určitý pohyb vložený do volených vizuálních forem v jejich konfiguracích. Často v souvislosti s tvorbou obrazu zmiňuje otázku tzv. vizuální inteligence, tj. typu myšlení „v odlišných formálních souvislostech a na odlišném pozadí, než je myšlení pojmové“. Inspiraci pro obraz jako „vizuální událost“ nalézá v horizontu vizuálního záběru, coby konkrétního exempla, které je schopno do sebe integrovat a v sobě obsáhnout co nejvíce z intuice okamžiku. Tento přístup si vyžaduje určitá výrazová pravidla a zákonitosti.  

Matějů usiluje o to, aby obraz zachytil nikoliv „podobu“ reality v jejích zvěcnělých formách, nýbrž „povahu“ reality, která nás obklopuje, prostupuje a které jsme nedílnou součástí. A to nikoliv jako izolované, fyzické, smrtelné bytosti-objekty, nýbrž jako živoucí systémy, v nichž se odehrává mnohé z paralelních a analogických pohybů, jež oživují svět (např. pohyb vědomí). Vztah mezi viděním a vnímáním je právě oním prostorem události, který je obrazově nevyčerpatelný, a sice v tom, že je neustále znovu zakládán a zároveň reflektován. Je, jako zakládající vztah, pokaždé nový, neboť do něj vstupuje dimenze času (nebo spíše dimenze různých časů a rozmanitých časových souběhů).  

Obraz je u Jiřího Matějů tedy především nalézáním, tematizací a zpřítomňováním vztahů, které se odehrávají v rovině vidění (barva, světlo, plocha, linie). Tyto vztahy vyrůstají z určitých proporčních zákonitostí, které jsou procesem tvorby malířskými prostředky objevovány a vyjevovány, aniž by byly převáděny na jakékoliv ekvivalenty jazykové metafory a tedy zpředmětnění. Nelze o nich prohlásit, že jsou abstraktní, neboť reprezentují konkrétní situace. Každá z těchto obrazových situací má své předchůdce a své pokračovatele. Zařazují se na osu, kterou nejlépe označíme jako pohyb způsobený autorským procesem prožitého objevování. Je-li pro Jiřího Matějů obraz „vizuální událostí“ na půdorysu vztahů, pak si je vědom toho, že základní vztahy, které formují citlivost k vnímání specifických situací jsou vloženy do vztahů mezilidských. Z nich povstávají a v nich se formují. Odtud pramení autorovo hlubinné propojení tvorby a etiky. Není proto překvapením, že mezi umělcem nejvíce respektované filosofy patří právě ti, kteří se podobnými otázkami systematicky zabývali. Jsou jimi Emmanuel Lévinas a Martin Buber.    

Výstava v Galerii Atrium představuje soubor autorových obrazů, který spojuje tematizace „náhody“, respektive „nahodilosti“ v rámci lidského myšlení či vědomí. Název projektu THE ILLUSION OF RANDOMNESS / ILUZE NÁHODY otevírá prostřednictvím vizuality otázky spojené s „povahou“ reality, o níž se sebevědomě domníváme, že jsou nám její obrysy zcela známy. Autor se inspiruje výzkumem a dílčími výsledky kvantové mechaniky. Vytváří obrazy, které se vyhýbají zvěcňování, ale které přes svou geometrizující formu nepovažuje za abstraktní. Jsou pro něj spíše možností, jak se prostřednictvím vizuality dotknout otázek, při nichž selhává tradiční jazyk komunikace, lidská řeč. Obrazy tak mají blízko spíše k výrazovému světu matematiky, fyziky nebo hudby.  

Text: Petr Vaňous 

Pořádá příspěvková organizace Za Trojku. Vstup zdarma.

Výstava potrvá od 10. 10. do 10. 11. 2019.

Více informací ohledně komentované prohlídky a výstavy naleznete na našich webových stránkách atriumzizkov.cz

Petr Nikl vyniká v rámci generace Tvrdohlavých svou všestranností, s níž vstupuje do umělecké tvorby. Charakteristická obraznost a narativnost jeho uvažování prostupuje výrazové formy napříč volenými médii. Vnitřní propojenost obrazu, malby, kresby, fotografie, psaného slova, hudby, divadla a performance vytváří v úhrnu svébytný poetický svět, inspirovaný především podprahovou rovinou prožívání času, jehož zakládající momenty nalézá autor v době dětství, z něhož často svou látku také čerpá. Specifický je Niklův hravý humor postavený na obrazných i lingvistických asociacích blízkých poezii Christiana Morgensterna. Svoboda vložená do volby slov, sousloví a do jejich modifikací odpovídá jinotajnosti symbolů a forem v autorových obrazech a kresbách.

Základem výrazu je u Petra Nikla vždy inscenace vztahu, který je překlápěn buď do symbolické roviny (vztah k matce, k dětství, k principu hry, k času), nebo je naopak improvizován a vyvoláván na místě konkrétní uměleckou produkcí (performance). Pro tvorbu Petra Nikla jsou charakteristické jakési hybridní prostupy a fúze, z nichž se rodí smíšené formy a výrazové formáty, vlastně „formátování výrazu“ samo. Autor klade důraz na samotný proces, v němž se zakládá a je vytvářeno dílo. Usiluje o to tento proces proniknout – básnickou formou, instalacemi svých výstav, inscenacemi svých autorských vystoupení a v posledních letech také otevřením či lépe řečeno „autorských rozevřením“ výrazových forem v rámci média obrazu a kresby. Jedná se především o samovolně vznikající kresby, při kterých roznášejí barvu na ploše papíru mechanické hračky, a autor při vzniku děl pouze asistuje.

Výstava Rojení v prostorách Galerie Atrium propojuje dva výrazové světy kresebného média. Na jedné straně autor uplatňuje geometrický rozvrh přírodního řádu vyjádřený precizní kresbou včelích plástů, jakéhosi urbanistického rastru obydleného hmyzem v různých stádiích vývoje, na straně druhé aplikuje samovolně vznikající strojkové kresby plné náhodných běhů a stop, které fascinují přítomností náhody v řádu chaosu a asociačně odkazují k vesmírným konstelacím. Polaritu výstavního projektu lze vnímat symbolicky jako osvícenskou zoologickou popisnost postavenou proti abstrakcím nově objevovaných principů částicové fyziky. Dva modely pro lidské poznání, respektive poznávání, lze ale vnímat nejenom konfrontačně, nýbrž také komplementárně. Zdánlivý kontrast řádu a chaosu vyjádřený odlišnými výrazovými přístupy v kresbě může vést k syntéze propojující oba odlišné světy. Pohyb mechanických „brouků“ připomíná poletování hmyzu, například včel. Název Rojení je potom vyjádřením této souvztažnosti, která propojuje klidový stav hmyzu s jeho pohybovými trajektoriemi. Rojení je zároveň výstavou i akcí, statickým i dynamickým momentem, pohybem i jeho zastavením. Umožňuje vstoupit jak do hotové skutečnosti v jejím studijním stavu, tak do neukončeného procesu, který iniciuje lidskou představivost a imaginaci svou nejednoznačností a otevřeností.

Text: Petr Vaňous

Petr Nikl (nar. 1960 ve Zlíně) absolvoval v l. 1976-80 Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a v l. 1981-87 Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Arnošt Paderlík, prof. Jiří Ptáček). Zakládající člen progresivní umělecké skupiny Tvrdohlaví, která působila na československé scéně v l. 1987-91. Od r. 1985 působí také jako člen loutkového spolku Mehedaha. Společně s Františkem Petrákem a dalšími přáteli vydal postupně třináct sešitů nonsensové poezie spolku Mehedaha.  V r. 1995 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se uděluje umělci do 35 let a rok na to absolvoval rezidenční pobyt v Headlands Center for the Arts, CA, USA.  V l. 1997, 2001 a 2002 obdržel Cenu Ministerstva kultury ČR za nejkrásnější knihu roku. Spolupracuje s Divadlem Archa, v němž připravil řadu mimořádných projektů. Své knihy vydává v nakladatelství Meandr (mezi vydané tituly patří např. Pohádka o Rybitince, O rybařině a mořské duši, Lingvistické pohádky, Blázníček, Žlutí lvi, Foukací povídky ad.). Ve spolupráci se skupinou Lakomé barky vydal dvě desky (Nebojím se smrtihlava, 2004; Přesletec; 2006).  V r. 2008 obdržel cenu Magnesia Litera za knižní projekt Záhádky. Pravidelně vystavuje od roku 1987 u nás i v zahraničí. Sám příležitostně působí také jako kurátor a autor úspěšných výstavních koncepcí (např. Hnízda her, Galerie Rudolfinum, Praha 2000; Krajina fantazie a hudby v českém pavilonu na EXPO 2005 v japonské Aichi; putovní projekt Orbis Pictus a Labyrint světa; putovní projekt Play ad.).

Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Pořádá příspěvková organizace Za Trojku. Vstup zdarma.

Dalibor David (1972) patří mezi nejvýraznější koloristy současné české malířské scény. Za náměty si volí buď předměty běžné denní potřeby, nebo figury ve stavu soustředěnosti či koncentrace na určitou činnost. Lidská figura v Davidových obrazech vyjadřuje stav emancipace od tíže fyzického bytí.  Autor buď vytěsňuje z horizontu svého vnímání stres a okolní tlaky různého původu nebo je naopak zveličuje, aby se věnoval metaforickému podchycení samotného stavu percepce jako průběžného aktu soustředěné otevřenosti vůči podmínkám daným právě nyní a teď, podobně jako tomu bývá při nějaké hře, jež má svá tušená či přiznaná vnitřní pravidla, která se tím zároveň projeví.

Svou koncentrací na jedinou vybranou činnost či jediný momentální cíl (Žokej, 2018) se autor vyvazuje a míjí s obecnými předpoklady existence v její vše-obsažnosti a všudypřítomnosti (např. běžec, posluchač, spáč, snílek, sportovec, hráč, voják, radistka). Schopnost vnímat v jiném rozlišovacím hodnotovém řádu je tu dána zvoleným úběžníkem – jak vymezenými hranicemi (začátek versus konec akce, hry, soustředění či vytržení) a fázemi činnosti (průběh, strukturace, tvarování děje), tak také stupněm časové komprimace, který okamžité percepci a soustředění podřizuje vše ostatní (Signál, 2018). A je to právě tento motiv intenzity „prožívání“ či „vciťování“, co Dalibor David povyšuje na samotný malířský námět, který za svou zdánlivou jednoduchostí skrývá tuto „jinou“ dimenzi složitosti (Šedá hlava, 2018; Věšák středního věku, 2018). Ve vybraném námětu je potom tato „schopnost vnímat“ hledána a zároveň reflektována malířskými postupy. Motiv je podle potřeby skládán, rozkládán, převrstvován, výrazově zkoumán a re-konstruován (Přízemí, 2019). Podstatný je samotný malířský proces, jenž se mění na alchymistický obřad vyjevující a opět zastírající domněle viděné či spatřené. Vidět tu neznamená nikdy jednorázový smyslový akt „registrace“, nýbrž složitý komplexní proces, který nás spíše iniciuje v tom, vidět správně, či spíše vidět v plné šíři.

Podobně „věcné stavy“, kterými se Dalibor David zabývá, v sobě nesou stopy odhmotnění (Střevíc, 2019). Svět se proměňuje ze stavu materiálního, ověřitelného a měřitelného statusu quo na prostor neustálé, těžko kontrolovatelné pulzující proměny, jež svého pozorovatele zároveň fascinuje i zneklidňuje (Spadlá čepice, 2019). Je to právě rozpracování a sjednocování těchto dvou základních rozporných pocitů – fascinace a neklid, které dlouhodobě formují obrazovou malířskou poetiku autora v její dialektické protikladnosti.

Metoda malířského procesu na způsob zhušťování ontologické reflexe, která se skrze barevnou hmotu noří do matérie toho, co očima vnímáme jako iluzi prostoru, vede Dalibora Davida v rámci jeho díla k zaznamenatelnému opakování motivů, respektive k postižitelným námětovým okruhům a sériím, k nimž se svou percepcí neustále vrací, neboť ho právě tyto „věcnosti“ vybízejí k tvůrčí koncentraci. Cílem je intuitivní proměna banální iluze různými malířskými způsoby – uvolnění barvy, tvarová deformace, monochromatické řešení, převrstvování apod. Na základě tvarových příbuzností věcných řad (lampička, střevíc, vana, květiny, lesy, hlavy, stojící postavy, ležící figury) lze také zachytit průběhy formálních sekvencí, kterými autor proměňuje (pozměňuje) vnímání samotného námětu, jenž se pohybuje mezi iluzí, jejím autorským přepracováním a odhmotněním. Procesy zpřítomňování a zaostřování věcnosti střídají procesy jejího mizení (Květináč, 2019; Květináč I, 2019), vytrácení se do ztracena, přičemž ono „ztraceno“ lze číst i symbolicky jako horizont, na němž se zjevují a opět mizí fenomény, jež nás samotné provazují s okolím a činí nás tím, kdo jako pozorovatel vstupuje do vztahu s viděným a kdo se tak podílí na celém tomto ustavujícím procesu jevového světa.

Samostatnou kapitolu potom tvoří obrazy-znaky, které se vyvazují z rozměru časovosti či malířské časosběrnosti, a předkládají situace v jejich totalizovaném bezčasí – v obraze tomuto stavu analogicky odpovídá radikální výrazová redukce (Hlava s puntíky, 2019; Spící kytka, 2018). Kresba je tu gestem vymezujícím jak předmět, tak jeho pohyb či fázi proměny spojenou s tvarovou deformací (Běžící holčička, 2018).

V malířském díle Dalibora Davida jako bychom nahlíželi pod povrch jevové skutečnosti a za kulisami známého světa nacházeli ten dosud neznámý, který čeká na nové objevy. Název výstavy „UVIDÍME…“ je prostým výrokem usazeným na časové přímce. V tomto případě je vztažen k horizontu blízké budoucnosti, která již téměř nadchází. Výrok se potom týká toho nejpodstatnějšího, o čem obraz může být. O plnosti vidění, která nikdy není a ani nemůže být definitivní.

Text: Petr Vaňous

Dalibor David (nar. 1972 ve Valašském Meziříčí), absolvoval v l. 1986 – 1990 SUPŠ v Uherském Hradišti a v l. 1990 – 1997 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Malba I, škola prof. Jiřího Sopka). V druhé polovině 90. let se účastnil výstavní iniciativy studentů Sopkova ateliéru, jejichž výstupem byly projekty nazvané „Punčový řez“. Do kontextu současné malby zařadily díla Dalibora Davida výstavy 4 x 1 (Galerie VŠUP, Praha, 2002) a Resetting / Jiné cesty k věcnosti (GHMP – Městská knihovna, Praha, 2007-08). V r. 2011 vystavoval David společně s Jiřím Sopkem v Galerii Sýpka (Valašské Meziříčí). Na začátku roku 2016 uspořádala autorovi samostatnou výstavu Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě a vydala k projektu autorský katalog.

Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Pořádá příspěvková organizace Za Trojku. Vstup zdarma.

Hlušina je odpadní materiál vzniklý při řízené těžbě cíleného materiálu. Je nutné s ní při těžbě počítat, vyvolává totiž otázky zpětné rekultivace krajiny. Společný projekt tří umělců nejmladší generace – Karolíny Jelínkové (1992), Kateřiny Ondruškové (1991) a Jakuba Sýkory (1984) nazvaný TĚŽBA HLUŠINY se zaměřuje na podchycení malířského procesu, při kterém se někdy jasně odděluje to, co považujeme za dílo, od toho, co použít nelze, co je autorsky zamítnuto jako svébytný obraz, tedy od jakéhosi druhu odpadu. Jindy však toto rozhraní není tak jednoznačné a záleží na kontextu čtení, zda zkoumaný artefakt je či není plnohodnotným dílem. V případě projektu Těžba hlušiny se může jednat i o cílené nalézání „periferních situací“ malby, které vykazují určité překvapivé vlastnosti (vizuální hodnoty) a mohou být oživujícím prvkem pro hledaný obraz a jeho re-kultivaci.

Při práci na obrazu vzniká celá množina výrazových postupů, které lze osamostatnit a zkoumat v separovaném stavu nebo k nim lze dospět tematickými asociacemi či redukcí výrazu. Těmito postupy jsou míněny například různě pojednané plochy vytvářející dojem otevřenosti, nedefinitivnosti, mohou to být skicovité tahy, energická barevná gesta spojená s přirozeným pohybem ruky nebo nepřirozeným pohybem jakéhokoliv použitého nástroje. Cákance, otisky nebo stékaná barva, náhodné i řízené skvrny, šablony, obrysová, automatická nebo konstrukční kresba, text apod. Záměrná nedodělanost obrazů, otevřenost jejich formy (i významu), potom klade nový důraz na vnější vztahy jednotlivých artefaktů. Do epicentra projektu se dostává důraz na instalační kontext. Podobně je to i s  malířskými motivy, které jsou buď ponechány v procesu vzniku a spíše na cosi konkrétního odkazují, nebo se v hledáčku umělců ocitají předměty a objekty stojící zpravidla na okraji jakéhokoliv bližšího vizuálního zájmu. Často je použitý motiv sám ironizován. Výstava z „odpadních částí“ a nejasných či ironizovaných detailů hledá a skládá celek, jehož podoba je teprve výsledkem usilovné tvůrčí práce. Zároveň lze projekt interpretovat jako určitou reminiscenci na zlehčení tzv. umělecké generační výpovědi. V konstelaci, kterou projekt vytváří, se totiž uplatňují jednotlivé obrazy a obrazové situace spíše jako elementy skládající celek nežli jako individuální generační výpovědi tří odlišných malířských osobností. Principem je tvůrčí hra, která propojuje odlišnosti a sjednocuje je v nadosobní celek, jenž nad individuální výpovědí upřednostňuje živost, vitalitu a potenciál malířského výrazu – samotné různě pojednané malířské hmoty (barvy), v různých stupních její fixace.

Přesto lze v celku odhalovat různé malířské přístupy a z nich odvozené světy. Karolína Jelínková otevírá vizuální podstatu pojmů, které označují věci a stavy. Prostřednictvím malířské analogie přemýšlí o věcných stavech. Formuluje asociační spojitosti, paralely a protnutí (překrytí) odlišných světů – jazyka komunikace a výrazu malby. Kateřina Ondrušková má blíže k samotnému procesu a stavům proměny. Oslovuje ji neklid, důraz na nestálost a pohyb forem, jež se vyjevují a mizí v čase a prostoru. Její reakce bývají bezprostřední a hravé. Některé obrazy signuje K.O.019. Vytváří obrazový label, v němž vitalita, hravost a energie překrývají svět starostí, problémů a negace. Jakub Sýkora pracuje s prefabrikací a modifikací přejatých forem. Své obrazy buduje systémově na základě estetické redukce a významového de-kontextu. Jeho smysl pro dada-ironii zpřítomňuje soubor obrazů na motivy předpovědi počasí. Estetika komunikace označující ikonkami meteorologické stavy je tu promísena s estetikou operačního systému sjednocující různé virtuální vyhledávače informací. Smysl předpovědi počasí se překrývá s dada-představou možnosti osobní volby toho, jak bude. Přání je tu matkou myšlenky. Skutečnost přesto zůstává nevyzpytatelná, zasahuje do našich osobních plánů a mění je.

Výstava TĚŽBA HLUŠINY nabízí možnosti, jak se v rámci vizuální kultury aktivně vyrovnávat se záplavou techno-imaginace spojené se světem rychlé digitální kultury. Nabízí tři východiska – revidování pojmů komunikace v rovině malířského výrazu, zkoumání rychlých procesů malířského ustalování imaginace na základě asociací nebo zcizování, přepracovávání a de-kontextualizaci globálně zavedených typologických předloh. Malba, potažmo obraz, tu vstupuje do role kritického nástroje, který odkrývá vrstvy automatizované percepce, aby ji (percepci) vymanil z procesu schematizace a otevřel znovu prostor vnímání pro svobodné lidské jednání. Autory spojuje přirozené východisko vitality, které neřeší problémy ani konfliktně, ani silově, nýbrž s ironií a emancipačním odstupem.

Text: Petr Vaňous

Jakub Sýkora (nar. 1984 v Rakovníku) – absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou – Hellichova v Praze (2000 – 2004) a pražskou Akademii výtvarných umění (2006 – 2012, ateliér Nová média II Veroniky Bromové, ateliér Malba I Jiřího Sopka). V r. 2010 půl roku studijně pobýval na Satakunta University od Applied Sciences v Kankaanpää (Finsko). V r. 2003 obdržel Cenu Jana Zrzavého pro mladé české a francouzské umělce pracující v Bretani a v r. 2014 se stal finalistou Ceny kritiky pro mladou malbu s přesahy. Více informací: jakub-sykora.com

Karolína Jelínková (nar. 1992 v Praze) – absolvovala Vyšší odbornou školu a Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze (2007 – 2011) a pražskou Akademii výtvarných umění (2012-2018, ateliér Malba I Jiřího Sopka a tentýž ateliér pod novým vedením Roberta Šalandy). V r. 2017 studijně pobývala na Institutu Seni Yogyakarta v Indonésii. Více informací: karolinajelinkova.com

Kateřina Ondrušková (nar. 1991 v Uherském Hradišti) – absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (2008 – 2011) a aktuálně právě nyní uzavírá své studium na pražské Akademii výtvarných umění (2013 – 2019, ateliér Malba III Michaela Rittsteina, ateliér Malba I Jiřího Sopka/Roberta Šalandy a ateliér Malba III Josefa Bolfa a Jakuba Hoška). V r. 2017 studijně pobývala na University of Porto v Portu (Portugalsko).

Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Pořádá příspěvková organizace Za Trojku. Vstup zdarma.

Kristýna Šormová (1985) absolventka pražské AVU (ateliér Malba II, doc. Vladimír Skrepl) představuje v Galerii Atrium soubor svých prací na papíře. Zohledněn je vztah ke zvolenému materiálu a jeho integrace do samotného charakteru a pojetí velkoformátových kreseb. Název SMÍŠENÉ POCITY odkazuje především na fúzi, propojení či prolnutí, ke kterému při tvorbě dochází. Jde o „mísení emocí“, které prostřednictvím kresebných asociací sledují určitou kartografickou strukturu prožívání. Autorku zároveň při práci vedou vlastnosti papíru (struktura povrchu, křehkost, světelnost, barva). Vzniká kresba zaznamenávající svou konstitucí proces emotivní proměny a zároveň je plná gest reagujících na podkladový materiál. Propojují se tu efemérní pocity se způsobem jejich „materializace“.

Většina prací zůstává bez názvu, tedy interpretačně otevřená, bez nabídnutého čtecího klíče. Zatímco starší realizace upřednostňují kresebný automatismus, který stojí za amorfním pohybem (rozvlnění) celé obrazové roviny, nesený určitým druhem textury ne nepodobné geologickému krajinnému vrásnění; u novějších kreseb se jako výrazné akcenty objevují pevné konstruktivní tvary členící plochu – kruh, čtverec, linie. Působí kontrastně až modernisticky jako urbanistické či typografické vsuvky do volných asociací. Vzniká efekt jakéhosi zoomu, tj. pocitu přibližování se povrchu a tím detailnějšího zaznamenávání toho, co je, nebo co se děje na sledované ploše. Podobně, jako se přibližujeme prostřednictvím nástroje Google Maps zemskému povrchu a začínáme rozlišovat řeky, údolí, města, obydlí a silnice.

Podstatným momentem je také fyzické rozrušování papíru vrypy či perforacemi. Výsledné kresby lze různě instalovat a také různě číst. Jinak působí kresba pověšená klasicky na zeď, jinak v prostoru a ještě jinak prosvícená zezadu. Všechny tyto adjustační a režijní zásahy dále rozvíjejí původní autorčin vklad, kterým jsou, a na to nezapomínejme, „smíšené pocity“. Ty tu jsou uloženy jako v databance a rezonují s tím, kdo se jim je schopen nebo ochoten otevřít.

Text: Petr Vaňous

Kristýna Šormová (nar. 1985 v Příbrami) absolvovala v l. 2006 – 2012 pražskou Akademii výtvarných umění (ateliér Malba II, doc. Vladimír Skrepl). V r. 2009 prošla stáží v Ateliéru hostujícího profesora (Jan Merta). V r. 2010 studijně pobývala na Belas Artes da Universidade do Porto v Portu a v r. 2011 na Academy of Arts and Design v Jeruzalémě. V r. 2013 obdržela třetí místo v rámci 6. ročníku Ceny Kritiky pro mladou malbu s přesahy. Pravidelně vystavuje od r. 2010. Naposledy jsme se mohli s jejím dílem setkat na pražské výstavě Seborea Bella (Pop-Up Gallery, Pragovka Art District, Praha 2018), společně s Kateřinou Štenclovou na výstavě Propustné světy (Galerie výtvarného umění v Hodoníně, 2018) a na kolektivním česko-francouzském projektu Pokaždé obraz/Chaque fois l’image (Francouzský institut v Praze, 2019). Více o autorce: http://www.kristynasorm.com/

Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Pořádá příspěvková organizace Za Trojku. Vstup zdarma.